... za Gastonem!
„… zvoní telefon.“ říkám si.
Zrovinka, když se vracím do šatny ve fitku, kde trávím se svými přáteli nějaký ten čas každého dne. Tedy trošku přidávám do kroku, rychle odemykám zámek na skříňce a beru telefon do ruky. Na displeji vidím nějaké číslo, ale kdo to je, nevím...
„Kuchyňka, prosím?“
„Á, dobrý den, jmenuji se Muška (červen 2002, Jiří Muška, někde v Americe) a je tady teď vedle mě pan Glock. Víte, o kom mluvím, že?“
Malinko jsem znervózněl a v mžiku mi proběhly hlavou myšlenky typu, asi si ze mě někdo dělá srandu. To přece nebude možné...
Ale hlas na druhém konci pokračoval. „Napsal jste knihu o pistolích Glock?“ Nyní již jsem odpověděl: „Ano, to je pravda.“
A pan Muška pokračoval. „No, vidíte a já tady teď stojím s panem Glockem a voláme Vám! Rádi bychom Vás pozvali na osobní schůzku do Rakouska. Co na to říkáte?“
„No, to je neuvěřitelné! To myslíte vážně!?“ odpověděl jsem, stále ještě jako v mlze a stále ještě v rozmezí stavu mysli, kdy jedna polovina ještě nevěří a druhá je už naopak na exkurzi Glockovy fabriky...
„Ano, myslíme!“ pokračoval pan Muška „Jsme teď právě ve Spojených státech, ale za týden se vracíme a někdy v červenci jsme si s panem Glockem říkali, že bychom se mohli potkat v Klagenfurtu a pan Glock by byl tak laskav, že by Vám ukázal jeho zbrojní impérium.“
Než mi pan Muška osvětlil stav věcí, měl jsem konečně malinko času se uklidnit a již ne s tolik roztřeseným hlasem jsem mu mohl jednoznačně potvrdit, že mně bude nesmírnou ctí se s panem Glockem setkat a prohlédnout si místo, kde vznikají nejlepší pistole na světě.
Pan Muška pokračoval: „Teď mi tady pan Glock říká, že jak se vrátíme do Rakouska, tak mi navrhne termín, kdybychom se mohli potkat. Já se tedy někdy příští týden domluvím termínově s panem Glockem a zavolám Vám přesné datum naší společné schůzky, OK?“
„Určitě, samozřejmě! Budu nesmírně potěšen a budu čekat na váš telefonát!“
„OK, jsme tedy domluveni! Jsem rád, že se mi podařilo s Vámi spojit a brzy na slyšenou.“
„Děkuji moc! A budu se těšit! Na shledanou!“
Ten týden a kousek pro mě byl doslova celou věčností. Stále jsem si říkal, jestli se tedy vůbec někdo ozve, jestli opravdu pan Muška zavolá. Ale taky musím otevřeně přiznat, že jsem se strašně těšil! A všichni moc dobře víme, jak v tomto případě utíká čas. Prostě se vleče... Telefon jsem nedal ani na okamžik mimo můj dosah. Stejně mi nezbývalo nic jiného, než věřit, že to nebylo jen jako a že se ozve.
A ozval se!
Pan Muška mi během telefonátu podrobně vysvětlil, kdy a kde se potkáme, včetně termínu naší schůzky. Lehce nastínil průběh dne, který strávíme s panem Glockem a také se rozpovídal, jaké bylo moratorium vůbec na mě sehnat kontakt. Telefon uvedený v knize již totiž nefungoval (což byla pravda, protože jsem vyměnil operátora a tehdy – pořád musíme myslet na to, že byl rok 2002, ještě nebylo možné přejít i se svým stávajícím číslem). Nicméně jeden ze zaměstnanců pana Mušky zrovna tou dobou randil s dívenkou pocházející ze sousedních Starovic (dědinka asi kilometr od Hustopečí), a ta mě znala! Tedy zase trochu náhoda a opět ta pověstná trocha štěstí... Stejně tak mi povyprávěl, jak zcela náhodou narazil na knihu Glock v pražském Luxoru a vykoupil ji. Tou dobou právě začínal obchodovat s panem Glockem, a tak si chtěl knihu od něj nechat podepsat. Navíc ji napsal Čech a spojení s rakouskou zbrojovkou ho zajímalo. V té době nevěděl, že kniha vznikla zcela bez jakéhokoliv kontaktu s panem Glockem či jeho fabrikou. Proto se pan Glock velice divil, když mu ji pan Muška předložil k podpisu.
„Tu knihu neznám. Ne, ne, ta kniha není od nás!“
Tak touto spletitou cestou se má první kniha o Glocích dostala přímo k panu Glockovi. Ano, to pan Muška stojí za dnes již téměř čtvrtstoletí dlouhou spoluprácí s rakouským Glockem, či jeho zastoupením v České republice.
Bylo úterý 2. července a přibližně v pět hodin ráno jsem vyrazil z Hustopečí do jihorakouského Veldenu. Po zdárném projetí Vídně, které jsem si předem pořádně nastudoval a považoval jsem to za největší „dopravní překážku“ na celé asi pětisetkilometrové štrece... (jak ještě jednou připomínám, psal se rok 2002 a v Rakousku již sice byla zavedena eura, ale jinak byl svět ještě spíše v „devadesátkách“!). Tak se nedivte, že jsem byl ze všeho docela vyjeven, a navíc k tomu skutečnost, že jedete za Glockem. Ano, za tím člověkem, který stvořil pistoli Glock a patří k nejbohatším lidem na planetě... to člověku opravdu klidu nepřidá! Světem ještě nepoučen, obyčejný kluk z Moravy. Nicméně Vídeň jsem zmáknul v pohodě, tak snad to dám.
Sejít jsme se měli na severním okraji Klagenfurtu ve dvě hodiny. Ale vzhledem k tomu, že se mi podařilo do těchto míst dorazit již kolem jedenácté dopoledne, minul jsem Klagenfurt a dorazil přímo do Veldenu (místo, kde pan Glock bydlí). No jistě, že jsem nezazvonil u jeho dveří a neřekl, tak tu mě máte. Velden je malebné městečko o velikosti právě mých rodných Hustopečí. Leží na břehu nádherného jezera Wörthersee. A právě tady jsem zaparkoval. Byla to krása. Všude čisto, pořádek, kouzelná scenérie pobřežních hotelů a soukromých vilek. Šel jsem se projít po tom břehu. Navíc byl červenec, sezóna v plném proudu, všude kolem čilý ruch. Kochání se Veldenem rychle uteklo. Stačil jsem si ještě v autě sníst vydatnou svačinu z domova. Musím podotknout, že byla již druhá. Ta první proběhla kousek za Vídní. Byla to má malá odměna za to, že jsem městem projel a hlavně vyjel bez problémů a správným směrem. Ještě jsem ani nedojedl a zvoní telefon. Pan Muška mě nejdřív „zpohlavkoval“, že jsem ve Veldenu a ne v Klagenfurtu, ale vysvětlil mi, že když vjedu do Klagenfurtu z jihu, sejdeme se na první benzince ve směru jízdy. Jakmile jsem dorazil, už na mě čekal i se svojí ženou. Jen jsme se pozdravili, vlastně jsme se viděli poprvé, ale vzhledem k času, jsme sedli do aut a zamířili na místo setkání, do právních kanceláří společnosti Glock.
Projeli jsme několik ulic a zaparkovali ve dvoře větší patrové budovy. Šlo o starší, ale pěknou stavbu s vysokými stropy, jak jsem hned zjistil při vstupu do jejích útrob. K vstupním celoproskleným dveřím nám přišel naproti vyšší dobře vypadající muž v šedém obleku se světle modrou košilí. Pan Glock to ještě nebyl. Doprovodil nás do prvního patra, do velké kanceláře s velkým jednacím stolem, měl tak jeden a půl na pět metrů. Veškerý nábytek byl v tmavém dřevě. Náš doprovod nechal přinést kávu a usadil nás u té dřevěné plotny o ploše několika metrů čtverečních. Pan Muška s naším doprovodem vřele komunikoval. Do toho se otevřely vysoké dřevěné dveře a vešel pan Glock! ...
